ZANCHIN BUDO
Japonské kořeny
Základním technickým principem zančin budó je koncept poddajnosti, který byl přejat z tradičního japonského bojového umění džú džutsu. Podívejme se tedy na podrobnější historii. Dohady vědců o vzniku civilizace na japonských ostrovech se datují do doby okolo 50 000 př. n. l. (paleolitické období). V této době vznikají také základy pro první bojové styly. Protože v některých okolních zemích byla společnost v rozvinutějším stádiu, byly i tamní bojové metody propracovanější. Tato skutečnost přiměla mnohé japonské válečníky ke snaze jejich metody napodobovat. První zmínky o kontaktu s okolním světem spadají do období Jajoi (250 př.n. l. - 250 n. l.). V roce 57 n. l. proběhly první styky s Čínou a v roce 369 n. l. uskutečnili vládci státu Jamato (později Japonsko) první invaze do Koreje. Ovlivnění je také patrné ze strany souostroví označovaného Rjú kjú (později Okinawa), kde vznikaly bojové metody, nazývané tode ze zkušeností místních obyvatel a z poznatků dovezených z Číny a Indie. Vliv okolních národů na vývoj bojových stylů v Japonsku je tedy pravděpodobný, ale existují informace o tom, že již před prvními kontakty s okolním světem existovaly na japonských ostrovech ranné bojové metody. Kronika Nihon Šoki, zpracovaná na rozkaz císaře v roce 720 n. l., uvádí, že již od roku 23 př. n. l. probíhaly v oblasti Izumo speciální turnaje, ve kterých válečníci oficiálně testovali svoje dovednosti před vladařem Suininem. Tyto turnaje byly nazývány "„čikara kurabe“ a bojové metody, které zápasníci používali, jsou známé jako sumai.Turnaje se staly velmi populární a sumai, které se později začalo nazývat sumo, se dále rozvíjelo. Později, v období Nara (650-793 n. l.), byla založena tradice výročních zápasů, ve kterých bojovali zápasníci z různých koutů země. Do sumo pronikly také náboženské prvky a zápas se tak stal rituálem. V období Hejan (794-1191 n. l.) se sumo stalo velmi populární. Císař Nimmjo usiloval o popularizaci tohoto boje jako symbolu vojenské síly a zapojil ho do výcviku vojska. Je pravděpodobné, že sumo a také jeho speciální forma zvaná kumiuči, výrazně ovlivnilo vznik a vývoj bojových metod, později označovaných džú džutsu. Vzhledem k častým bojům mezi jednotlivými kmenovými státy a dobyvačné politice vládnoucích skupin byla podpora ze strany vládnoucí třídy na rozvíjení bojových umění přirozeným důsledkem. Ve starých ságách „Konžaku monogatari“, sepsaných v druhé polovině 11. stol., se autor zmiňuje o bojovém stylu jawara, jehož základy prý tvořily techniky sumo. Je patrné, že styl sumo patří mezi nejpravděpodobnější japonský základ pro mnoho dalších, později vzniklých stylů boje beze zbraně. Vliv na vývoj bojových metod v Japonsku ze strany okolních zemí je v jednotlivých stylech džú džutsu vypozorovatelný. Je však velmi obtížné tento vztah dokázat, protože mnoho zástupců tradičních stylů si zakládá na ryze japonském rodokmenu.
Vývoj jednotlivých bojových stylů do začátku prvního tisíciletí našeho letopočtu zůstane zřejmě jednou provždy tajuplným časoprostorem, protože se nám dochovalo jen velmi málo autentických materiálů. Od počátku 10. stol. se však začínají formulovat jasné základy pro pozdější jednotlivé bojové specializace (bugei) jako je tai džutsu – boj beze zbraní, ken džutsu – boj s mečem, kjú džutsu - střelba lukem atd. Příčinou je vznikající nová koncepce řízení země. Centrálním bodem moci se stává šogunát (hlavní vojenské sídlo) a jednotlivé správní síly, kterými jsou velitelé provincií a jejich vazalové. Vzniká vojenská šlechta (buši), jež má po dlouhé období hlavní slovo v řízení země a důsledně dbá na rozvoj bojových dovedností. Za zlatý věk bojových umění je považováno období Kamakura (1192-1336) a následně Muromači (1337-1573), kdy byla země zmítána rodovými válkami a vzniklo tak mnoho prostoru pro bojové uplatnění. V průběhu těchto dvou období se výcvik postupně systematizoval a od 15. století přicházejí na svět první specifické bojové styly, jejichž historii lze již konkrétněji mapovat v dobových textech. Označení džú džutsu pro neozbrojený boj nebo boj s krátkými zbraněmi se začíná v literatuře pravidelně objevovat od období Tokugawa (1603-1867 n. l.). Do té doby jsou známé názvy bojových stylů pokládané za vývojové předchůdce džú džutsu jako torite, hakuda, jawara, kogusoku, šibaku, hobaku, kenpo, koši no mawari, tai džutsu, aiki džutsu atd. Mezi nejznámější klasické školy (ko rjú) patří jošin rjú, sekiguči rjú, kito rjú a daitó rjú. Koncept poddajnosti je principem, který činí fyzicky slabšího jedince obrany schopným. Využívá síly útoku jako zdroje energie pro obrannou akci. Na základě tohoto poznatku vznikly desítky efektivních stylů, které osobitě převedly tento princip do praxe. Mezi jeden z nejzajímavějších stylů patří beze sporu aiki džú džutsu daito rjú, které využívá také energie ki. Historie tohoto stylu je zajímavá a tak se na ní nyní podívejme.
Mytologie říká, že již bohové Katori a Kašima vládli uměním řízení energie ki a předali svou dovednost vyvoleným lidem. Legenda hovoří o císaři Seiwa Tenno (vládl 858-876) a jeho synovi Teidžunovi, kterým bylo prý jako prvním odhaleno toto tajemství. Dochované dobové dokumenty však uvádějí jako zakladatele tohoto umění Šinra Saburo Minamoto Jošimitsua( 1056-1127). Byl dědicem bojového umění tegoi rodiny Genži, básníkem, zápasníkem v sumó, hráčem šo a uznávaným vojevůdcem. Je znám jako vynikající bojovník, inovátor, který mnoho času trávil tím, že propracovával staré bojové metody a vyvíjel nové na základě vlastních poznatků z boje a studia anatomie. Zkoumal těla padlých válečníků přímo na bojišti a hledal tak cestu k maximální účinnosti technik. Žil na hradě Saburo Daita v Oe (území Šiga). Během válek Gossanen no Eki (1083–1087) byl jmenován správcem provincie Kai. Jeden z jeho potomků Jošikijo se usadil ve vesnici Takeda a následně přijal její jméno. Tak vznikl proslulý rod Takeda, jehož historie je spojována s bojovým uměním aiki džutsu. Celý soubor válečnických znalostí byl nazýván Takeda no heiho. Původní název bojového umění aiki džutsu byl aiki in ho jo (in a jo je japonský výraz pro čínské jin a jang), ai – znamená soulad a ki je označení pro energii. Z posloupnosti v předávání tohoto umění vznikla tradice, která byla pečlivě utajována. Vyučování byli jen pečlivě vybraní adepti, kteří se zavázali mlčenlivostí. Sláva rodu rostla až do konce vlády daimjó Takedy Honurobu „Šingen“ (1521-1573), který byl úkladně zavražděn a tak vznikla spousta problémů ve vedení klanu. Ještě za svého života požádal Takeda Honurobu svého synovce Takedu Konitsugua aby se přestěhoval do oblasti Aizu (území Fukušima) a to hlavně proto, aby zajistil ochranu klanu před nájezdy Tokugawů a Odů. Konitsuge to učinil, ale až v roce 1574. Klan Takeda byl v roce 1575 poražen v bitvě u Nagašino. Následně spáchal syn Takedy Honurobua jménem Takeda Katsujori seppuku. Invaze do oblasti Kai zapříčinila likvidaci armády Takedů a ti, co žili v oblasti Aizu tak byli takřka jedinými, kdo mohli zachovat rodové umění. Vznikl tak nový klan Takedů, který přejal jméno podle oblasti, ve které žili (Aizu). Vůdci klanu Aizu, jménem Moriui Ašino, bylo Takedou Kunitsuguem navrženo, aby byli jeho nejlepší válečníci vycvičeni v bojovém umění Takedů. To se také stalo a umění tak bylo znovu předáno. Někteří znalci tohoto bojového umění se také usídlili v klášterech a rozvíjeli tam své dovednosti. V té době vznikl název daito rjú aiki džutsu (škola velkého východu). Hlavním centrem výuky se stalo dódžó Nišinkan. V roce 1643 se vůdcem klanu Aizu stal Hašina Masamori. Prosadil se jako poradce rodiny Tokugawů a vyvíjel speciální směr bojového umění, taktiky a organizace se zaměřením na obranu paláce (ošikiuči). Vrchní představitelé rodu byly pověřeni výcvikem osobních strážců šóguna. Do výcviku válečníků se díky Hašina Masamorimu vložilo také ono ha ito rjú ken džutsu. Obě bojová umění tak tvořila základ výchovy bojovníků a celistvý výukový systém. Jak členové staré rodiny Takeda, tak jejich příbuzní z Aizu, byli vychováváni k mlčenlivosti a bojové umění bylo i nadále ochraňováno jako rodinný klenot. Člen rodiny Takeda jménem Takeda Soemon (1758-1853) předal svoje umění synovi Takedovi Sokičimu a také Saigo Tanamovi z rodiny Aizu. Takeda Sokiči se stal slavným sumotori, ale nebyl prohlášen hlavním pokračovatelem daito rjú. Saigo Tanamo (1829-1905) byl vůdcem a stal se proto také velkým správcem celého klanu (ó karo) a hlavním pokračovatelem tradice. Klan Takeda byl mnohokrát roztříštěn, jak díky bojům se znepřátelenými rody tak svazky s členy jiných rodin. Takedové byli znovu poraženi v roce 1868 v bitvě u Širakawaguči. Klan byl skoro zničen a většina následníků umění daito rjú byla zabita nebo spáchala seppuku. Saigo Tanamo však přežil a hledal svého nástupce. Skrýval se pod jménem Hošina Genši a zastával funkci velekněze na hradě Tokugawů v Nikko. Jako prvního nástupce si vybral chlapce, který se jmenoval Šida Širo (1866-1922). Ten byl zasvěcován do umění po dobu několika let, ale v roce 1883 se setkal s Džigoro Kanem (zakladatelem kodokanu), zanechal daito rjú a věnoval se studiu džúdó. Nakonec však zanechal i studia kodokan džúdó a některé prameny uvádějí, že se stal velkým mistrem lukostřelby - kjúdó. Druhým, koho si Saigo Tanamo vybral jako následovníka, byl Sokaku Takeda (1859-1943), druhý syn Takedy Sokičiho. Ten se narodil 10. října 1859 v sídle Takedů v Oike v oblasti Aizu a již od raného mládí byl trénován svým otcem v technikách aiki džutsu, ken džutsu, sumo a bo džutsu. Studoval také ono ha ito rjú u mistra Toby Šibuja v dódžó Jokikan. V roce 1873 cestoval se svým otcem do dodžo Sakakibari Kenkičiho, kde měl příležitost praktikovat džikišinkage rjú. Zde měl také vyjimečnou možnost studovat s mnoha vynikajícími mistry, kteří byli členy speciální školy Kobušo. Tato škola existovala pod patronací Tokugawského šogunátu a byla určena výhradně pro lidi z nejvyšších společenských kruhů. Díky tomu si postupně osvojil také techniky šurikenu, džo a umění kopí hozoin rjú. Po celý svůj život hledal Sokaku Takeda příležitost učit se různým bojovým umění. Cestoval po celém Japonsku a testoval svoje dovednosti. V roce 1875 se setkal se Saigo Tanamem. Ten v té době působil jako duchovní a Sokaku jej navštívil proto, aby od něj získal instrukce o vstupu do kněžského řádu. Nakonec se Sokaku nestal knězem, ale žákem ošikiuči. Tanamo jej zasvětil do tajemství tohoto umění a inspiroval k hlubšímu duchovnímu životu. Sokaku Takeda byl od dětství veden k duchovnosti a tak prolínal svůj trénink bojových umění s navštěvováním kněží. Čas od času praktikoval také asketický trénink na posvátných místech, jako je hora Futara v Nikko nebo Haguro v Dewa.V době rebélií Takamori Saiga proti jednotkám nové vlády Medži, byl Sokaku Takeda odhodlán bojovat proti zrušení samurajského stavu a zachování původních pravidel, ale neměl příležitost se dostat na místa bojů včas. Možná právě proto se nakonec stal průkopníkem a propagátorem samurajského bojového umění Takedů a vykonával velmi intenzivní instruktážní činnost. Za svůj život měl několik tisíc žáků a tak se proslavil jako choku no so (oživitel daito rjú). Byl prvním mistrem daito rjú, který učil své žáky bez ohledu na příslušnost ke klanu a začal používat pro své umění označení aiki džú džutsu.
Účinnost bojového umění džú džutsu a aiki džutsu je prokázána bojovými zkušenostmi mnoha významných mistrů a byla testována jak ve velkých bitvách tak mnoha nezjištných duelech. Některé staré školy se zachovaly, některé ne a však významné dědictví tkví zejména v rovině poznání základních principů, které využíváme dodnes a z těchto základů vychází zančin budó.